Jak se měří dobrá voda?

Co nám teče doma z kohoutku, to víme naprosto přesně. Tedy za předpokladu, že jsme napojení na veřejný vodovod. Pitná voda totiž prochází velmi přísným monitoringem. Ale víme, co teče v potocích, říčkách a řekách? Potřebujeme to vědět? Stačí přece odebrat vzorky a nechat je prozkoumat v laboratoři…

Potíž je v tom, že ačkoli to zní jednoduše, není to jen tak, jak vysvětluje Tomáš Hrdinka z Výzkumného ústavu vodohospodářského Tomáše Garrigua Masaryka: „Ideálně rozbory dělá akreditovaná laboratoř, která splňuje určité standardy. Měří v souladu s vyhláškami a normami, má dostatečně citlivé a kalibrované přístroje a má na to certifikaci. Jedině taková laboratoř může hodnotit vzorky, které snesou i nějaké právní hodnocení nebo právní důsledky.“

Tím to ale podle Hrdinky nekončí. Akreditovaný by totiž měl být i samotný odběr. „Můžeme mít výsledky z akreditovaného rozboru, který ale byl odebrán jen nějakou soukromou osobou. V tomto případě není jisté, jestli vzorky byly odebrané v souladu s normami. Jestli byly například zachlazeny, dopraveny do laboratoře do čtyřiadvaceti hodin, ve správné vzorkovnici, se správným činidlem, pokud je potřeba ke stabilizaci vzorku atd. I kdyby takový vzorek hodnotila profesionální laboratoř, případný soud k nim bude přistupovat úplně jinak, než kdyby je odebral akreditovaný a vyškolený pracovník.“

Jak vzorky správně odebírat, to závisí na typu vody a také na tom, co chceme zkoumat. „Pokud chceme ve vzorku měřit třeba nějaké plyny, tak to se dělá přímo na místě, případně se k tomu použijí speciální zábrusové vzorkovnice, ze kterých neodcházejí plyny. Nemůžete jen tak odebrat vzorek do normální lahve s klasickým, třeba šroubovacím, uzávěrem, protože tam hrozí, že vám část plynů při nedokonalém zavření unikne.“ Na místě by se podle Hrdinky měla měřit i teplota vzorku, ve vodě rozpuštěný kyslík a vodivost neboli konduktivita.

Pokud se jedná o plánovaný odběr a laboratoř ví, jaké parametry bude analyzovat, může zapojit i třetí osobu – té předá konkrétní sadu vzorkovnic a vysvětlí, jakým způsobem mají být naplněny, aby byl vzorky schopný odebrat i laik a bylo to všechno podle pravidel. Nicméně, v případě pitných a odpadních vod, které jsou sledovány v rámci legislativních požadavků, je vždy vyžadován akreditovaný odběr.

Akreditovaný odběr analyzovaný v akreditované laboratoři není levnou záležitostí. Proto Tomáš Hrdinka neodsuzuje neodborné odběry jako takové. Pokud někdo například má podezření, že z nějaké ekologické zátěže pronikají do vody nečistoty, může vodu odebrat do pitnou vodou dobře vymyté PET lahve a nechat ji zanalyzovat. Přestože výsledky takového odběru neobstojí jako důkaz před soudem, mohou nám něco o vodě prozradit. Pokud laboratoř zjistí nějaké nadlimitní hodnoty, je pak vhodné investovat do akreditovaného odběru na určité, takto předběžně zjištěné skupiny látek. Takovéto prvotní zjištění může být způsobem, jak na případný problém poukázat. Pokud neakreditovaný odběr v akreditované laboratoři ukáže, že například toxické kovy ve vzorku nejsou nebo že jsou v množství nedetekovatelném, je velmi pravděpodobné, že ten dražší, akreditovaný odběr ukáže stejné výsledky.

Měření kvality vod u nás provádí celá řada institucí. Jde o to, co je smyslem, jestli monitoring, výzkum či soukromé účely. „K těm oprávněným subjektům patří orgány státní správy a státní podniky, jako je třeba Česká inspekce životního prostředí, která dohlíží na dodržování zákona o vodách. Ta však vzorky ze zákona odebírá pouze u havárií nebo v rámci ohlášených kontrol. Systematický monitoring kvality podzemních vod na území ČR zajišťuje Český hydrometeorologický ústav, povrchové vody pak kontrolují jednotliví správci povodí. Pravidelný monitoring zajišťují podniky povodí v kooperaci s Výzkumným ústavem vodohospodářským Tomáše Garrigua Masaryka, ten se zaměřuje nejen na monitoring, ale i na výzkum kvality vod. Dále jsou to různé akreditované laboratoře, které provádějí rozbory pro vodohospodářské společnosti, pro obce, pro průmyslové podniky a třeba i pro jednotlivce. Další skupinou jsou provozovatelé vodovodů a kanalizací, kteří musí na základě legislativy monitorovat jak kvalitu pitných, tak odpadních vod,“ vyjmenovává Ivana Kopecká z Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Na měření kvality vod se podílí i celá řada institucí a vědecko-výzkumných pracovišť. „V případě, že tyto instituce mají také akreditovanou laboratoř, tak výsledky měření, která jsou primárně pro výzkum, mohou být poté použita i pro oficiální účely,“ dodává Kopecká.

Vody v krajině dělíme na povrchové a podzemní. Jak už označení napovídá, povrchové vody jsou na povrchu – typicky jde o potoky, řeky, jezera, rybníky. Ke znečištění jsou náchylnější než vody podzemní, protože mají blíže k potenciálnímu zdroji. Podzemní voda se nachází pod povrchem, tedy i ve vrtech či ve studních. U nás bývá zpravidla čistější než povrchová voda a také bývá více mineralizovaná, protože je v kontaktu s podložím. Co se týká zdrojů pitné vody – odběr z povrchových a podzemních vod je víceméně vyrovnaný, padesát na padesát.

A jak kvalitní u nás povrchové i podzemní vody obecně jsou? „Celkově se dá říct, že za poslední desetiletí se kvalita povrchových i podzemních vod v České republice zlepšila, ale stále jsou tu problémy, které musíme řešit. Poměrně často jsou to třeba pesticidy a různé další látky, které vznikají jejich přeměnou v prostředí. Problematické jsou dusičnany, problematický je třeba i fosfor, který se díky intenzivnímu zemědělství dostává do prostředí a dochází k eutrofizaci vod, rozvíjí se vodní květ a sinice,“ vysvětluje Ivana Kopecká.

Problém Ivana Kopecká vidí i v nových polutantech, tedy znečišťujících látkách, kterým se dříve nevěnovala taková pozornost jako dnes. Limity pro ně buď neexistovaly, nebo byly mnohem mírnější. „Příkladem jsou takzvané věčné chemikálie, což jsou per- a poly- fluorované alkylované látky. V prostředí jsou prakticky všude, vyrábíme a používáme je již od sedmdesátých let. Jsou to látky, které pro nás mají nebo měly spoustu výhod, třeba odpuzují vodu či mastnotu a až později se začalo zjišťovat, že jsou karcinogenní, že se v prostředí nerozkládají, že se mohou bioakumulovat v živých organismech a že jsme jim vystaveni úplně všude.“

Najdeme je v nepřilnavých površích, impregnacích či potravinových obalech, třeba i v obyčejných nápojových kelímcích z papíru. V současné době jejich používání razantně ustupuje, ale bude trvat ještě dlouho, než se jich zcela zbavíme. Problematické jsou i zbytky léků či nelegálních drog. Z vody se dají poměrně dobře vyfiltrovat, ale to se děje prakticky jen při úpravě na pitnou vodu. V běžných čistírnách odpadních vod toto tzv. kvartérní čištění téměř nikde nenajdeme, protože je nákladné, což by se následně promítlo do cen stočného. Evropská unie ale tento problém vnímá velmi citlivě a přijala nařízení, že pro větší čistírny odpadních vod bude tato filtrace do roku 2035 povinná.

Ministerstvo zemědělství společně s Ministerstvem životního prostředí každoročně vydává Zprávu o stavu vodního hospodářství České republiky, zkráceně Modrou zprávu. V ní zevrubně popisuje, jak na tom české vody jsou. Úroveň znečištění se vyjadřuje v pěti stupních. První je zcela neznečištěná voda, pětka je naopak nejhorší. Taková je klasifikace kvality povrchových vod dle normy ČSN 75 7221, která hodnotí míru ovlivnění povrchových vod lidskou činností. Třída I. (modrá barva) je voda neznečištěná, třída V. (červená barva) naopak značí velmi silně znečištěnou vodu.

Pohled na mapu vodních toků může laika poněkud znervóznit – nejčastěji se stupně jejich znečištění pohybují od trojky po čtyřku. Panikařit ale nemusíme. Kvalita vod se měří podle několika ukazatelů. Má-li se dát vodnímu toku souhrnný stupeň, udělí se podle toho, v čem je nejhorší. „To znamená, že voda může být co do biologického znečištění, kyslíkového režimu, anorganických a organických látek, ropných látek úplně čistá, ale pokud v ní máme vysoký obsah toxických kovů, dostane třeba třídu čtyři. Takže je důležité vidět, že ta řeka je prakticky čistá až na ty kovy, a tím pádem je nutné řešit jenom ty kovy. Ta mapa na první pohled zkresluje a člověk se musí podívat, co je za ní,“ snaží se uklidnit Tomáš Hrdinka. A k pesimismu nevede ani časový pohled. Srovnání stavu povrchových vod z let 1992–1993 s obdobím 2022–2023 jednoznačně prokazuje zlepšení. Zatímco před více než třiceti lety patřilo značné procento českých vod do stupně V. a mapa kvality byla žlutočervená, v současné dekádě najdete na mapě červených říčních nitek poskrovnu s převažující žlutozelenou barvou.

V případě měření kvality ovzduší existuje síť měřicích imisních stanic, které stav ovzduší vyhodnocují průběžně. Existuje něco podobného v případě vody? Otázka pro ředitele odboru ochrany vod na Ministerstvu životního prostředí Martina Ptáka: „Samozřejmě, že ano. Když to úplně zjednoduším, tak Český hydrometeorologický ústav provozuje síť průzkumných vrtů, těch je tuším téměř tisícovka po celé republice. Tam se hodnotí množství a kvalita podzemních vod. V případě povrchových vod jsou to státní podniky povodí, které dlouhodobě provozují síť s cílem zjišťovat a hodnotit stav vodních útvarů.“

Současná monitorovací místa vzorky odebírají zpravidla jednou za měsíc. Znečištění tedy neodhalí hned. Navíc koncentrace znečišťujících látek se v čase mění. Odběr vzorků s měsíčním intervalem tak nemusí být pro určení jakosti vod zcela přesný. Online monitoring, který by se blížil imisnímu monitoringu ovzduší, dnes existuje pouze na jedné stanici. Je to stanice Výzkumného ústavu vodohospodářského, je stará asi dva roky a najdeme ji na Bečvě, kde vodu sleduje dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. „Využívá mikroskopické perloočky, což jsou organismy, které se při pohybu ve vodě chovají určitým způsobem. Jejich pohyb je proto snímán a následně jej vyhodnocuje specializovaný počítačový program. Jakmile se do vody dostane nečistota, perloočky svůj pohyb změní nebo rovnou uhynou. Software to okamžitě pozná, spustí alarm a rozjede se krizové řízení. Stanice zároveň ihned automaticky odebere asi padesát litrů vody, takže nikdo pak nemůže říct, že se odebral vzorek pozdě, neakreditovaně, že už všechno znečištění odteklo. Určitě by prospělo, kdyby se Ministerstvo životního prostředí zasadilo o podobné stanice i na dalších vodoměrných profilech v rámci Česka. Dobrá voda v našich řekách za to přece stojí,“ uzavírá Tomáš Hrdinka.