Atraktivitu v cestovním ruchu dělají lidé

Atraktivita turistického místa/oblasti je přirozeně dána přírodními a kulturně historickými předpoklady. Ty jsme dostali do vínku, někdo víc, někdo míň, s tím nic nenaděláš. A přece o výsledném efektu rozhoduje to, co s tím kdo nadělá.

Pojem zážitek je v posledních letech nejskloňovanějším slovem. Nejvíce ve spojení s nějakou adrenalinovou či podobnou výjimečnější aktivitou. Jenže je i jiný typ zážitků: genius loci – a přijetí a příběhy, které se nabízejí a „prodávají“ úplně jinak. A stojí na investicích ne do techniky, ale v lidech. Pro příklad toho, jak z mála jde udělat mnoho, zamiřte s otevřenýma očima a ušima do Orlického Záhoří v podhůří na pomezí Česka a Polska.

Typická rozcouraná horská obec, respektive spojení šesti vesnic, co potřebuje obživu z cestovního ruchu. Bývalé továrny vzaly za své a sotvakdo je vzkřísí. V malebné krajině, které to bez továren sluší. V údolí řeky pod horami dost vysokými, aby se tam dalo dobře lyžovat, a zase ne tak strmými, aby to nebylo na běžky v zimě a na túry pro celou rodinu v létě. Ideální místo pro rekreaci – menší podnikové chaty z dob socialismu jsou tu dodnes, samozřejmě v jiných rukách.

Pojmem udržitelnost se v posledních letech ohání kdekdo ve smyslu hurá Green Dealu. V Orlickém Záhoří na to jdou jinak, od lesa. Doslova i v přeneseném smyslu slova, tedy jak s využitím toho, co les dává, tak i podle selského rozumu.

Obec topí štěpkou. Odpadního dříví v lesích je dost, vyplatí se to. Zatím sice musejí štěpkovat v Polsku (je to nejblíž a nejlevnější), ale už se pracuje na tom, aby z osiřelé budovy jedné bývalé továrny byla brzy štěpkovna vlastní. Z jiné nevyužité továrny už je z třetiny hasičská zbrojnice, z druhé třetiny centrum pro rodiny s víceúčelovým společenským sálem a keramickou dílničkou pro šikovné ruce nejen dětí a ve zbývající části dílna na opravy.

O selském rozumu svědčí i koncepce udržet charakter a krásu prostředí. Přírodním rezervacím se v Záhoří nebrání, mají tam hned dvě. Brání se nadměrné výstavbě. Takže na rozdíl od sousedního Polska, které je naproti přes Orlici, vidíte tradiční krásnou horskou krajinu místo změti chat nepodléhajících regulaci. Most přes Orlici je přímo v Záhoří, můžete se na ten rozdíl zajet kousek do Polska podívat.  Ne že by v Záhoří chaty nebyly. Možností ubytování je dost, vesměs v objektech do šestnácti osob. Obec si však dává pozor, kde další výstavbu povolit a kde už ne. Mimochodem, cit pro to, co kam patří, Záhoráci osvědčili i svou vytrvalostí při záchraně Poutní kaple Navštívení Panny Marie v Černé Vodě. Ta je na území a v majetku Lesů České republiky. Kaple stojí na krásném místě na kraji lesa, a tak si jedna paní dojednávala, že by si to hezké místo zakoupila pro chatu. K čemu Lesům kaple, zvláště když její stav byl mírně řečeno neutěšený. Lesy by jí byly kapli rády prodaly, jenže místní lidé se to dozvěděli včas a protestovali. Aktivně a účinně. Dokonce si k tomu založili sdružení. Prodej se neuskutečnil, kaple byla opravena a v roce 2008 znovu vysvěcena. Každoročně v červnu se koná poutní bohoslužba.

V podstatě každý měsíc se koná nějaká akce, nejen pro turisty, ale i pro místní. Život v nelehkých podmínkách je dávno naučil, že sounáležitost je důležitější než ego.  Nejznámější akcí je Kunštátský drvoštěp – mezinárodní dřevařská soutěž, při které zároveň vznikají i artefakty, které obec napříště zkrášlují nebo ozvláštňují. Potkáte je porůznu před chalupami, vodníka u rybníka, vyřezávanou lavičku k posezení a dokonce i jako knihobudku, pardon, knihostrom, na obecním úřadě. Ze dřeva je mimochodem i znak na obecním úřadě. Následuje mezinárodní hasičská soutěž (do Polska je co by kamenem dohodil, však tam záhoráčtí dobrovolní hasiči nedávno zasahovali), pašerácká stezka, pouštění draků atp.

Pro turisty jsou vybudovány naučné stezky pro dospělé i děti (Kačenčina, pašerácká, po stopách sklářů), jezdí cyklo a skibusy, obec vlastní místní kostel, kde se pořádají koncerty a výstavy a z věže je krásný výhled. Kustoda by to neuživilo – a tak návštěvu zajistí po dohodě paní z informačního střediska. Svlažit se můžete v rybníčku za kostelem – je tam travnatá pláž i zázemí, ale není to koupaliště, protože tam není plavčík ani stálá kontrola vody (kterou by museli znečistit leda koupající, jinak je průzračná).

Na zimu jsou tři skiareály, z toho v Černé Vodě navíc i s osvětleným běžkařským okruhem a s parkovištěm – zdarma. Vloni nově přibyla sedačková lanovka, u které se počítá s letním provozem ne od dopředu plánovaného data, ale od tehdy, kdy to dá smysl.

Orlické Záhoří má nějakých dvě stě obyvatel. Takže se navzájem znají, všichni znají starostu a starosta je. Mimochodem, volí ho opakovaně, protože má jen jednu chybu: sotvakdo bude ochoten dělat jeho nástupce, protože pan Vojtěch Špinler nasadil laťku hodně vysoko. Zvládá řídit vše: od organizace udržitelného života, projektů, řízení všeho co má kola včetně rolby, přes dobrovolné hasičství, řízení provozu obce i Horské chaty v Záhoří, nějaké ty opravy, jak se na zdatného mužského patří, chodí sousedsky hrát mariáš, má chvíli pro každého, ví kdejakou zajímavost z místa i okolí a ještě k tomu úžasně vypráví úžasné příběhy.

Penzion a kemp Černá Voda je u skiareálu. Zázemí na první pohled klame: zvenčí nijak honosné, uvnitř vše moderní, čisté. A naprosto ohromující prodejna občerstvení. Když vejdete, málem úžasem zapomenete, co jste chtěli. Ze stropu visí boty, Vlastně ne ze stropu, ale z retro lyží, které jsou zastrčeny nad trámy pod krovem. Stěny vyzdobeny obrázky, stylovým nádobím a náčiním, vycpanými ptáky a hlavou divočáka. Venku stylové posezení a prostorná louka. S potůčkem a vodním mlýnem, ale i nemalým jezírkem, u kterého je půjčovna kanoe a paddleboardů. A právě k tomu se vztahuje úžasný příběh. Jak dříve majitel vyšťoural na chatě z harampádí dělostřelecký granát, o němž se tradovalo, že je to slepý cvičný náboj. Tak aby byl k něčemu, nakonec ho využíval v zimě coby nahřívací polštářek (gelové polštářky tenkrát u nás jaksi nebyly k mání). Dal granát nahřát na kamna, a když už byl horký, tak šup s ním pod bundu a hurá ven do zimy. Dělal to tak dlouho. Až jednou ho při tom viděl známý, který se ve zbraních vyznal – a zděsil se. Nic nedal na ujišťování, že jde o slepý náboj – on přece pozná, že je ostrý. A tak to nakonec šli vyzkoušet. Na tu krásnou loučku dál od chaty. A od té doby je tam to jezírko, na kterém se dá prohánět na kánoi. Detaily jsem tu zestručnila, jména a funkce jsem zapomněla. Příběh (a tím i místo) nezapomenu do smrti. Krásných kempů je povícero. Tenhle je jen jeden. A neříkejte mi, že si to pan starosta vymyslel. Taková šílenost by nikoho ve snu nenapadla.