Makroekonomické plusy a minusy Národního plánu obnovy

Mé poznámky níže se drží makroekonomické roviny a záměrně se vyhýbají hodnocení smysluplnosti obsahu NPO. Takové hodnocení, pokud by mělo být korektní, by si vyžadovalo velmi složitou a datově náročnou analýzu nákladů a výnosů (cost benefit analysis) jednotlivých investičních a reformních projektů, které do NPO byly zařazeny, a také dalších, které se objevily například v Národním investičním plánu, ale do NPO se nedostaly.

Vidím přinejmenším čtyři základní rozdíly. Díky NPO může Česko benefitovat z vnitrounijního transferu jistiny: chudší země EU, jako třeba Česko, budou čerpat vyšší částky peněz, než kolik pak budou splácet, a to na úkor zemí bohatších. Tento princip známe už z oblasti tradičních kohezních fondů. Pokud by si Česko půjčilo danou částku – jde o cca 180 miliard korun v cenách roku 2018 – samo, muselo by následně celou tuto částku i s úroky taky splatit. Vzhledem k tomu, že splácení má probíhat až do 50. let tohoto století, může se do té doby postavení Česka z pohledu relativního bohatství v rámci EU změnit, takže konečná čistá bilance ve smyslu, rozdíl mezi čerpanými a splacenými prostředky, zatím není jasná: čím víc relativně zbohatneme, tím víc budeme splácet, a tedy tím nižší ta bilance bude.

Díky NPO může Česko benefitovat z vnitrounijního transferu úroků: díky společnému ručení za splácení vzniklého dluhu si méně bonitní země, jako třeba Česko, půjčují skrze NPO za nižší úroky, a to na úkor zemí bonitnějších. Například výnos z německých státních dluhopisů je zřetelně nižší než výnos z obdobných dluhopisů. Takže pokud si Němci půjčí peníze přes svůj NPO, tedy přes dluhopisy EU, budou muset platit úroky vyšší, než kdyby si půjčili sami na své triko. U zemí, jako je třeba Itálie, je tomu přesně naopak.

Díky NPO může Česko benefitovat z toho, že úředníci Evropské komise, tedy lidé bez osobních, obchodních a jiných vazeb na místní příjemce peněz, dohlížejí na to, že procesy vybírání financovaných projektů a samotného financování jsou jakžtakž efektivní, tedy že při nich pokud možno nenastávají chyby z neznalosti například v oblasti pokřivování trhů, že nedochází k dotačním podvodům, korupci a podobně. Tu a tam asi může být tento vnější dohled z Bruselu ke škodě; například je otázka, jestli bylo skutečně optimální tlačit na to, aby minimálně 37 % a 20 % výdajů v rámci NPO bylo zeleného a digitálního rázu. Nicméně u vědomí, o kolika dotačních nepravostech už jsme v Česku slyšeli, mám obavu, že celkově nám – pokud tedy vůbec chceme pobírat nějaké dotace – nezaujatý bruselský dohled spíš prospívá. V tomto smyslu bohužel ještě pořád jsme nedospělá, nedostatečně civilizovaná země.

Bohužel, NPO nás tlačil do toho, abychom všechny projekty určené k financování tímto nástrojem identifikovali během poměrně krátké doby (cca léto 2020–léto 2021), a hlavně nás tlačí do jejich realizace tak, abychom všechny žádosti o zpětné proplacení byli schopni poslat do srpna 2026. Zatímco první tři body lze dle mého soudu vnímat z pohledu Česka jako plusy, investiční šturmování dané tímto posledním bodem ve mně budí obavu, že se mnohé zejména složitější investiční projekty nestihnou připravit dostatečně kvalitně a také že z NPO plynoucí dodatečná vlna investic, která v letech 2022-2026 bude znamenat zvýšení investic českého veřejného sektoru každoročně o cca 15 %, přetíží kapacity nabídkové strany české ekonomiky. Už jen proto, že půjde o roky, kdy se budou dočerpávat evropské fondy v rámci programového období 2014-2020 a kdy bude zároveň česká firemní sféra chtít alespoň částečně dohnat investice zanedbané v důsledku pandemie.

Skutečnost, že přinejmenším v nejbližších kvartálech nebude česká agregátní nabídka poptávce stačit, naznačuje například odhad České národní banky ohledně vývoje mezery výstupu z poslední Zprávy o měnové politice.