Může stát či obec pomoci vyřešit nedostupnost bytů?

Je pravda, že dlouhodobý převis poptávky po bytech v Praze nad jejich nabídkou neovlivnila ani pandemie, ani prudký nárůst regulatorních požadavků posledních měsíců, ani požadavky na financování infrastruktury a spolufinancování veřejné vybavenosti. To vše spolu s nekonečným byrokratickým povolovacím procesem pouze neúměrně a neúnosně zvyšuje jejich ceny. Bohužel pro ty, kdo by chtěli bydlet.

Pražský bytový fond tvoří přibližně 600 tisíc bytů. Srovnáme-li data o vnitrostátní migraci za posledních několik let, je zřejmé, že do Prahy za prací míří desítky tisíc lidí ročně. Ti, co v Praze nenajdou bydlení, se stěhují za její hranici do Středočeského kraje. Výsledný efekt? Zhruba čtvrt milionu lidí denně migruje sem a tam po nedostatečně kapacitních komunikacích a obsazuje nedostatečné kapacitní plochy k parkování určené, ale i ty, co k parkování určené nejsou. To pandemie krátkodobě změnila, jenže po ukončení lockdownu se vše vrací do starých kolejí. Stejně jako dopady na životní prostředí, kvalitu života a mnohé další, co s sebou migrace tam a zpět obnáší. A co je mimochodem v přímém rozporu s udržitelným rozvojem měst, obcí a české krajiny, po kterém mnozí tolik volají.

Žádný z těchto problémů Pražský developer sám o sobě neřeší. Aby se uspokojila poptávka po bytech, je potřeba uvést na trh ročně nejméně 10 000 bytů. Je přitom v zásadě jedno, zda jsou k prodeji, nebo k nájmu. Praha totiž trpí kritickým nedostatkem počtu volných bytů na vstupu – to, zda jsou nájemní, je pouhou formou jejich využití a na samotnou existenci komodity to prostě vliv nemá. Pokud by Pražský developer začal stavět 800 bytů ročně, jedná se o 8 % poptávky. To pomůže, ale problém nevyřeší. Stejně jako nesníží cenu, která je navíc tvarována zejména vstupními požadavky, jež nemá šanci skutečně ovlivnit. Průměrná doba přípravy bytových projektů je v Praze 7 let, je tedy otázkou, zda instituce dokáže být efektivnější než soukromý sektor a projít povolovacím procesem výrazně efektivněji, navíc s ohledem na délku volebního období. Nutno říct, že při využívání veřejných financí pak ještě čeká Pražského developera martyrium výběrových řízení a veřejných zakázek. V tom mají privátní subjekty velkou výhodu a méně omezení. Což mimochodem v důsledku umožňuje to, že soukromé firmy průměrně dle údajů specializovaných institucí staví o 10 až 15 % levněji než státní či městské.

O stavební kapacity je v České republice dlouhodobá nouze, v bytové výstavbě jde navíc kromě vysloveně zednických i o další odborné profese, jako jsou obkladači, elektrikáři, podlaháři, topenáři a další. I tento faktor, tedy cena práce, zde významně ovlivňuje výslednou cenu bytů. Městská výstavba je pozitivní především v tom, že města a obce si sama „osahají“, jak složitý, dlouhý a drahý proces to je. Nejsou ale řešením bytové krize. To leží v rukách státu – v legislativě, kde pomůže snad již brzy přijatá rekodifikace, v daňové zátěži, obecně ve vytváření podmínek pro výstavbu vhodných. Když to dokázala Varšava, Budapešť a jiná nám blízká města, proč by to nešlo v Praze?